Jsou prostě věci, které člověk musí v životě udělat.

Potkala jsem životními oklikami lidi, kteří dnes a denně oživují staré české řemeslo. Ať je zima nebo hic, ráno poklidí v maštalích, obstarají dobytek a koně, pak pro sebe lehkou snídani a vozem nebo po kopytě do práce. Do lesa, kde se při tahání pokácených stromů musí spolehnout jen jeden na druhého.

Když jsem ještě žila v Praze, měla jsem za to, že tenhle svět už vymizel. Že v lese už se všechno mechanizuje, že na polích jezdí jen traktory, že sáňky se pouští jenom z kopce vlastní vahou.. S přestěhováním do hor přišel šok. A nesmírná radost pro znovuobjevenou Atlantidu...

Je to svět, který funguje i bez dnešních "eko" a "bio" nálepek tak nějak zcela přirozeně, sám od sebe již staletí, z vnitřní podstaty a potřeby lidí, kteří ho tvoří.

Můj svět jsou tedy mohutní chladnokrevní koně a poctivé české řemeslo, které prostřednictvím obrazů a slov  předávám dál a neustále žasnu, jaké sebezapření a sílu musí denně vynakládat. Mnoho z vás také určitě už myslelo, že tato profese u nás vymřela. Mají na kahánku, ale ještě tu jsou. A je jen na nás, zda o tom povíme dál.

To tenhle svět pro vás maluje obrazy. Já jen procházím.

Moc děkuji všem, kteří mě nechají šplhat za sebou do kopců a krást jim jejich niterný svět.
Helena Görnerová